Fotky z Filipín

Chatka, ve ktere jsme bydleli na Palawanu. Elektrina jen dve hodiny denne, ale stejne tam bylo prima.

Pristav v rybarskem mestecku El Nido.

A jedeme se potapet! Na fotce zkoumam tetovani kolegy potapece :-)

Mořská příšera.

Toto není želva, ale jakási podvodní rostlina.

Rostliny ve tvaru prezervativů.

Potápěč a jeho bublina.

Copak bude tohle? (Velrybí střevo?)

Strategií téhle placatice je hrát leklou rybu, takže po ní nejdou.

Hodně ošklivá a hodně jedovatá stonefish.

Vynoření mořské příšery.

Povinná půlhodinová přestávka mezi ponory.

Z poklidné projížďky na kajaku se stal o půl hodiny později boj o život na rozbouřeném oceánu. Pěkně jsme si mákli!

Pohádková krajina vápencových ostrůvků.

Dvoudenní výlet na lodičce po okolních ostrovech. Laguny, jeskyňky, ještěři a hlavně pohoda.

Ranní fotky na romantické opuštěné pláži.

Naše tábořiště. Za společníky nám byli krabi a leguáni.

Snídaně se nese.

Náš veselý a srdečný kormidelník Mark. Nejstarší syn křesťanského faráře studuje námořnictví na soukromé škole na jihu Palawanu. Teď je zrovna doma na prázdninách a pomáhá rodině přivydělat prováděním turistů. Jeho školné je vysoké a tvrdě na něj dře celá rodina včetně mladších sourozenců. Počítá se s tím, že Mark jednou dostane práci v zahraničí a rodině to vrátí. Nejvíce ho láká Čína.

Filipínská vesnička. Deštník slouží k ochraně před sluncem- opálení tu není v módě.

Bar jako stánek na ulici. Filipínci se alkoholu rozhodně nebrání. Rádi ho kombinují s karaoke- tolik karaoke barů jsem ještě nikde neviděla.

No comment :)

Tak tyhle husy byly pěkně útočné, drze se na mě najednou vrhly a poklofaly mě!

Tak teď už jsme v horách na severu. Na fotce vidíte tradiční domečky zdejších obyvatel...jejich oblíbenou zábavou bylo ještě nedávno napadání sousedních kmenů a řezání jejich hlav jako trofejí. Proto se zdejším lidem říká lovci lebek. Když do kraje přišli ve 20.století američané, snažili se je přeučit na alternativní zabavu- fotbal.

Lovci lebek byli pěkní mrňousové.

Co by člověk mohl čekat v kraji lovců lebek? Aspoň že to není lebka člověka...

Filipínské babičky na výletě.

Že v Kataru barví kuřata na modro, to už jsme si zvykli, ale růžový pes? Only in the Phillipines.

Je-li libo kuřecí hnáty? Nabídka na trhu v Sagadě.

Ranní nákup na trhu před výletem do údolí lovců lebek.

Devadesát procent Filipínců jsou křesťané. Možná právě proto jsou Filipíny tolik jiné než zbytek JV Asie.

Na hřbitově.

Vidíte ty rakve? Takhle se tady v horách okolo Sagady tradičně pohřbívalo. Mrtvého nejdřív posadí na židli, židli pověsí do výšky a v podstatě ho "usuší" tím, že pod tou židlí rozdělají dým. Mezitím se za ním chodí loučit pozůstalí, jsou velké hostiny, obětiny apod. Celý tento rituál trvá asi pět dní a prý vyjde pěkně draho. Dnes je takto pohřbíváno jen asi deset procent lidí.

Vidíte ty rakve? Takhle se tady v horách okolo Sagady tradičně pohřbívalo. Mrtvého nejdřív posadí na židli, židli pověsí do výšky a v podstatě ho "usuší" tím, že pod tou židlí rozdělají dým. Mezitím se za ním chodí loučit pozůstalí, jsou velké hostiny, obětiny apod. Celý tento rituál trvá asi pět dní a prý vyjde pěkně draho. Dnes je takto pohřbíváno jen asi deset procent lidí.

Já před vstupem do jeskyně s podzemní řekou. Po značné dávce brodění, lezení a šplhání se nám podařilo jeskynní projít na druhou stranu.

Jeskyně s podzemní řekou. Ta světelná stopa- to je kolega s čelovkou- expozice byla dlouhááá.
Po značné dávce brodění, lezení a šplhání se nám podařilo jeskynní projít na druhou stranu.

Místní švadleny. Hned na místě jsme si od nich koupili barevné peněženky a čepici. Ať žije fair trade!

Tkalcovský stav a švadleny pod jednou střechou.

Při čekání na snídani v místní jogurtárně.

Pinipkikan resturace i s kurníkem. Pinipkikan je filipínské jídlo, které se připravuje poněkud drasticky: živá kuřata se mlátí klackem tak dlouho, dokud z nich nestříká krev. Prý to zlepší chuť masa- těžko říct, protože tohle jsme jíst odmítli.

U vstupu do další jeskyně byly desítky rakví. (Jak již jsem psala, takhle se tady v horách okolo Sagady tradičně pohřbívalo. Mrtvého nejdřív posadí na židli, židli pověsí do výšky a v podstatě ho "usuší" tím, že pod tou židlí rozdělají dým. Mezitím se za ním chodí loučit pozůstalí, jsou velké hostiny, obětiny apod. Celý tento rituál trvá asi pět dní a prý vyjde pěkně draho. Dnes je takto pohřbíváno jen asi deset procent lidí.)

Některé rakve jsou už poněkud ztrouchnivělé.

Na rakvi je ještěrka jakožto symbol znovuzrození. Než přišli do kraje křesťanští misionáři, lidé tu věřili na více životů.

Krápníkové útvary- shodou okolností připomínají krajinu nedalekých rýžových políček.

Šestihodinový výlet jeskynní byl značně dobrodužný. Bez místního průvodce bychom neměli šanci, cesty byly úzké a spletité a k tomu tma jak v pytli.

Nesli jsme s sebou kerosinovou lampu, čelovky byly na tenhle terén málo.

Když můžou průvodci chodit v žabkách v nepálských horách, proč ne při lezení a šplhání jeskyní. Už mě to snad ani nepřekvapilo :-)

Vidíte ty světýlka? To jsou oči netopýrů.

Domyslete si sami, jak přezdívají místní tomuhle útvaru.

Tohle vypadá trošku jako cesta do pekel :)

Zdéňa v zelí. Na hlavě mám zmíněnou čepičku od místních švadlen.

Neexistence veřejných záchodků nutí Filipínce čůrat, kde se dá. Ne všichni pro to mají pochopení :-)

Místo taxíků jsou tu běžné trojkolky. Jsou krásně barevné a každý kus je originál!

Prodej drůběže na místním trhu. Asi na to panapkikan :)

Prodej masa na trhu. Naši hygienici by z toho asi zešíleli, ale v Asii to člověka nepřekvapí. Zato mě překvapilo, že se na to ten pes nevrhnul.

Taky vám připadá, že na vás to prase poťouchle kouká?

Tomuhle klučinovi se hodně líbilo lézt mi do objektivu a následně si prohlížet své fotky. Aspoň ho mám pěkně zblízka.

Na rýžových terasách jsme chytli jen samý déšť. Ondra je z toho rozmrzelý.

Před školou.

Pohřbeni přímo na ulici. Ve vesničce u rýžových polí u Bontocu.

Prší, ale vesničané stejně vyrazili na pole. Sklizeň je sklizeň.

Impozantní, dva tisíce let staré rýžové terasy. Geniální zavlažovací systém!

Tak takhle vypadá rýže, než se oloupe a zabalí do pytlíků.

Sklizeň rýže.

Konečně přestalo pršet :-)

Autobusy a jeepney (místní minibusy) tu jsou pomalované všelijak bláznivě. Proč mikimaus jakožto socha svobody, to netuším...

Tolik druhů vajíček! Na trhu v San Fernando.

Tomu říkám správná polívka z pytlíku! Čerstvá zelenina i nudle.

Banány, manga, kokosy, co jen si račte přát. Mňam mňam.

Ryby jsou pro Filipínce jídlo pro chudé, my jsme si je ale užívali.

Tak tohle je "jeepney", je místní veřejná doprava. Jsou veselé, barevné a rozmanité, ostatně stejně jako Filipíny samotné.

Učíme se surfovat. Je to docela zábava, obzvlášť, když se jízda podaří. Naše surfování se však skládalo zejména z čekání na vlnu...

Ondra čeká na vlnu, ale vlna nepřichází.

Tak tohle je skupinka filpínských studentů fyzioterapie. Zrovna se chystali na závěrečnou zkoušku, tak nabízeli okolojdoucím cvičné masáže zdarma. Neodolali jsme a byla to paráda. Za odměnu jsme jim aspon přispěli na studentský večírek.
Snem většiny z nich je pracovat v zahraničí, protože vyhlídky na dobře placenou práci na Filipínách jsou mizerné. Jestli pro ně někdo máte práci, prý se máte určitě ozvat!

Veselá paní prodavačka. Hádej, co leží v misce před ní?

Libo-li žabí stehýnka? Filipínská specialita.

Manila, hlavní město Filipín. Zapůsobila na nás jako špinavé, hlučné a přelidněné město.

Hrobka na čínském hřbitově v Manile je mnohem větší a luxusnější než většina tamějších domů.

Čínský hřbitov je takové malé klidné městečko uprostřed chaotické a přelidněné Manily.

Filipínci jsou veselá kopa. A basket je oblíbený všude.

Čtení nápisů na tříkolkách je literární zážitek. Najde se vše od bible až po komiks. Vivat Philippines!